Boží muka - základní informace

S prvními zmínkami o Božích mukách se v naší zemi setkáváme ve 14. století, i když ta nejstarší dochovaná pocházejí asi ze století 13.
K rozšíření těchto drobných sakrálních staveb došlo z řady důvodů: na památku šťastných i nešťastných událostí, jako projev díku za odvrácené neštěstí, epidemii, za uzdravení, k uctění mrtvých, k usmíření sporu. Významnou roli měly Boží muka jako orientační ukazatel na rozcestí.
Za Boží muka jsou považovány štíhlé sloupky - kamenné, zděné, výjimečně i dřevěné. Sloup většinou zakončuje tzv. lucerna, do níž se dávala hořící svíčka, plastika nebo obrázek. Úplně na vrcholu bývá kovový kříž.
Početnou skupinu tvoří cihlová Boží muka, která jsou zdobena architektonickými římsami. Autory této skromné architektury byli většinou venkovští zedníci, prostí lidé, kteří tvořili pod vlivem staveb, které viděli ve svém okolí, tedy pod vlivem kostelů, zámků a měšťanských domů. Nalezneme zde vliv různých stylů, hlavně baroka a klasicismu. Často tyto drobné stavby spatříme v působivé společnosti s mohutnými stromy. Charakteristickou povrchovou úpravu tvoří bílé olíčení (v některých případech s barevnou podezdívkou) a stříška z červených pálených tašek.
Výstavba Božích muk pokračovala i v prvních desetiletích 20. století a některá tvoří již přechod k typu kapličky, které jsou budovány na soklu tvaru obdélníku. Pro Boží muka je charakteristický pravidelný sokl ve tvaru čtverce, kruhu, trojúhelníku. Dalším kriteriem pro určování, zda se jedná o muka nebo kapličku, je počet nik - výklenků: u Božích muk se pohybuje mezi dvěma až čtyřmi, u kapličky se setkáváme s jednou nikou. Ale i tato dvě hlediska nejsou vždy absolutním kriteriem.

                                    JS